Poprvé v terénu

Byla jsem dva týdny doma. Moje kuchyňské call centrum už "není tolik potřeba", každý den obvolávám stále dokola domovy a dnes už chci ven. Aspoň pár vteřin s lidmi, které znám jen z telefonu. Než vyrazím, tak mi volá jedna paní ze seniorského domova a ptá se: "Od vás jsou ty roušky z Národního, že jo? A to fakt šili herci? To by nám je mohli podepsat a byly by ještě cennější!", tak se směju a říkám: "Roušky ale nešijí herci, ale garderobiérky a švadleny".

Odpoledne mám sraz s Lukášem a jdeme do historické budovy Národního divadla. Šijí tam pro nás od minulého týdne a díky nim jsme mohli předat stovky roušek. Máme pro garderobiérky plato čokoládových indiánků od jednoho z našich dobrovolníků, bereme si další várku roušek a na ulici poprvé potkáváme pana Olmra, majitele firmy SOPO Modletice. Pomohl nám už tolikrát, nakoupil spoustu materiálu a zařídil jeho převoz. Znali jsme ho jen virtuálně a dnes se konečně potkáváme. "A nechcete ještě tuhle krabici? Vemte si víc té látky!" hecuje garderiobérku Marienku. Takovou nadílku jsme nečekali ani ve snu!

Končíme v Národním a jedeme na tři místa, kde pro nás mají švadleny roušky. Telefon mi zvoní skoro pořád a jeden z hovorů je opravdu speciální. Z divadelních dílen na Vinohradech mi volají, že "dnes se obzvlášť zadařilo. Místo těch 500 roušek jsme pro vás vyrobili 1 200" Jsem z toho v šoku, jak se dá něco takového zvládnout za jeden den? Zjevně dá😊 První štace - 100 roušek pro domov na Smíchově, očistit ruce dezinfekcí, předat na recepci a míříme směr Vinohrady, 100 roušek pro pečovatelský domov, předání a finále na sídlišti Horní Měcholupy. Pro dnešek hotovo!